V dnešním krátkém článku bych vám rád ukázal jednu zkušenost z praxe. A dost možná se týká i vás.
Český důchodový systém chrání před chudobou. Ne před propadem životní úrovně.
Minulý měsíc si mi při vypracování finančního plánu jeden klient postěžoval, když viděl propočet svého starobního důchodu.
„Takže já celý život odvádím obrovské peníze do systému a v důchodu budu mít kolem 45 – 50 000?“ ptal se.
Šlo navíc pouze o orientační propočet při dlouhodobě nadstandardním příjmu a při dnešním nastavení systému, které se bude v dalších desetiletích velmi pravděpodobně dále upravovat spíše směrem dolů.
Jeho příjem se pohybuje okolo 150 000 Kč měsíčně. Nečekal, že bude mít v důchodu stejný příjem, ale překvapilo ho, jak výrazně jeho životní úroveň může klesnout. Chápal princip solidarity. Přesto cítil určitou frustraci z toho, že bez ohledu na výši odvodů dostane v důchodu relativně malou část svého současného příjmu.
A právě to otevřelo velmi zajímavou debatu.
Český důchodový systém je velmi solidární
Český důchodový systém funguje dobře proti chudobě. Ale mnohem hůře pro zachování životní úrovně vyšší střední třídy a lidí s nadprůměrnými příjmy.
Nízkopříjmovým domácnostem stát nahradí většinu jejich původního příjmu. U vyšších příjmů ale náhradový poměr prudce klesá.
Člověk s nízkým příjmem dostane v důchodu relativně vysoký náhradový poměr. Naopak u vyšších příjmů náhradový poměr výrazně klesá
Proč je to důležité?
Protože člověk si během let nezvyká jen na vyšší příjem, ale i na způsob života, který kolem něj postupně vybuduje. Vyšší životní standard se totiž postupně stává normálem.
A ten se velmi těžko snižuje. Jsme zvykové bytosti. Stejně jako si člověk nezvykne během roku na poloviční příjem v produktivním věku, nezvyká si snadno ani v důchodu.
To potvrzují i některé zahraniční statistiky. Výdaje domácností v důchodu většinou neklesnou dramaticky. V prvních letech penze bývá pokles spotřeby typicky maximálně okolo 20–30 %.
To znamená, že člověk, který dnes žije například ze 100 – 150 000 měsíčně, nebude chtít nebo často ani nedokáže žít dlouhodobě z 35 000 Kč.
Bohatší lidé mají paradoxně větší tlak na vlastní rentu
A tady vzniká zásadní paradox. Lidé s vyššími příjmy nejsou v největším riziku chudoby.
Jsou ale v největším riziku výrazného propadu životní úrovně.
Proto je na ně mnohem větší tlak:
- vytvářet vlastní investiční majetek
- budovat dodatečné zdroje příjmu na penzi
- připravit se na desítky let života po skončení práce
- nespoléhat pouze na státní důchod
Jak dopadla debata s klientem?
Nakonec jsme se přestali bavit o státu. Začali jsme řešit mnohem důležitější otázky:
Kolik bude stát jeho životní styl?
Kolik bude potřebovat měsíčně?
Jak velký majetek musí vytvořit, aby mohl dlouhodobě čerpat rentu bez výrazného omezení? Na základě toho jsme upravili investiční strategii. Protože pokud má někdo vysoké životní náklady a nechce dramaticky snižovat svůj standard, potřebuje vytvořit i výrazně větší investiční aktiva.
A to je podle mě nejdůležitější pointa celého tématu: Stát se postará o základ. O životní úroveň se ale musíme postarat sami.
